Otcovo srdce a Ježíšova blízkost

Chci se s vámi rozdělit o svoji zkušenost vnitřního uzdravení. Z dospívání jsem si s sebou nesla, nebo spíš výstižněji řečeno, vlekla břemeno těžší než mlýnský kámen. Tato „tíha“ byla součtem všem mých nenaplněných představ o mně a mých blízkých, neuskutečněných snů, pochybností, strachů, zklamání ze mě samé, odmítnutí ze strany druhých i ublížení od lidí, jimž jsem věřila.

Během intenzivní několikatýdenní formace Semináře v Duchu svatém podle Ernsta Sieverse jsem postupně byla schopná vše znovu reflektovat, nejen v mysli, ale i v srdci, a odpustit nejen těm, kteří mě zranili, ale především sama sobě (což jsem do té doby nikdy nedokázala a byla jsem přesvědčená, že ani nikdy nesvedu.) Ale Duch svatý mě jemně vedl a pro všechno postupně dával sílu.

Zásadní průlom, čili skutečné vnitřní uzdravení, pak přišel během zpovědi, kdy jsem vše nahlas Ježíšovi vyznala a současně přítomný kněz na sebe zástupně vzal hříchy jednoho člověka, který mě kdysi velmi zranil, a vykonal zástupné pokání. Poprvé jsem prožila zpověď jako skutečnou „svátost smíření“, kdy do lidského rozhovoru mezi mnou a knězem skutečně vstoupil Duch svatý, Ježíš, nebeský Otec. Jeho přítomnost jsem prožila jako dosud nepoznanou a slovy nepopsatelnou radost, kdy jsem se dlouho smála a plakala. Zalil mě prožitek absolutního štěstí a pokoje, vědomí, že už nepotřebuji víc, protože dostávám vše a chci, aby to nikdy nepřestalo.

Děkuji, náš nebeský Táto za to, jak mocně ses ke mně přiznal, že jsi mi dal (a dáváš) prožít, jaké je to být Boží dcerou! Děkuji, Ježíši, za Tvou uzdravující blízkost a přátelství! Děkuji, Duchu svatý, že jsi mi dal sílu poznat pravdu o mě samé a také ji přijmout!